BIOGRAPHIE : DE MES PARENTS
O mně : Od mých rodičů
Chaque personne est comme une feuille sur laquelle s’écrit sa vie. Et tout papier a un recto… et un verso.
J’espère qu’en feuilletant ce site web, tu ressentes un petit bout de la joie que nous éprouvons en voyant notre fils s’épanouir dans une domaine où il est à sa place, dans son élément, libre et confiant. À travers ses images, il arrive à toucher les cœurs, à « parler » avec toute la profondeur de ses réflexions. Il vit enfin sa très grande sensibilité comme une force.
Mais ça n’a pas toujours été fluide, loin de là. Bien avant l'âge de l'école, sa différence était déjà visible, mais plutôt “mignonne”. Par exemple ses passions intenses, qui prenaient toute la place. Entre ses 3 et 6 ans, il a appris tous les détails possibles sur la mer, les cétacés et les sous-marins. On n’avait pas le droit de dessiner un requin avec un nombre fautif d’ailerons à la mauvaise place, ou un sous-marin qui en réalité n'existe pas ! Notre petit passionné et perfectionniste. Puis, vers ses 4 ans, s’est rajouté le thème de la mort, la violence, des guerres… qui a tenu jusqu’à ses 12 ans. Pas pour le « pang-pang-je-joue-à-la-guerre », non, rien de cela, mais par un profond questionnement sur la vie et la mort, le comportement (in)humain autour de l’éternelle question «mais comment est-il possible que les humains… ». À 8 ans, il faisait des dessins de batailles sur une dizaine de feuilles A3 assemblées où chaque appareil, avion, personnage et endroit correspondait a une réalité trouvé dans des encyclopédies et chaque détail était techniquement correct. Ensuite, nous sommes passés à étudier ensemble le profil psychologique d’Hitler et les mécanismes de déshumanisation qui ont rendu possible des horreurs inimaginables.
Aujourd’hui c'est un jeune homme, mais les soucis et les insomnies n'ont pas cessé. Il veille souvent la nuit, se souciant pour la planète, la guerre en Ukraine, la sècheresse, les massacres massives des animaux en Afrique… Pas évident de vivre avec une telle machine à réflexions, sans bouton « off ».
À l’école, c’était difficile. On attend des élèves qu’ils s’intéressent un peu à tout, ce qui était infaisable pour Arthur. Il est à fond pour le dessin, les images et la compréhension du monde… mais les mots, ça ne lui parle PAS DU TOUT ! On pourrait penser qu’il est paresseux ou qu’il ne fait pas d’effort, mais non, rien de ça. Son cerveau est conçu différemment. Il a vite eu un grand retard en lecture, écriture et orthographe. Après plus de deux ans de lutte continue, on a sorti Arthur de l’école. Il avait 8 ans. Notre petit garçon curieux aux yeux pétillants était devenu une plante en hibernation. C’était atroce.
À partir de là a commencé notre grande aventure de l’école à la maison pour retrouver sa joie de vivre perdu! Et aussi du sens pour sa vie, la soif d’apprendre, le goût de la créativité, l’envie et le courage d’oser être soi-même. Une recherche éternelle pour l’accompagner à trouver sa place, dans la nature et dans la société aussi.
En chemin, les spécialistes lui ont trouvé plein de « troubles » : dysphasie, dyspraxie, dyslexie, dysgraphie, dysorthographie, trouble de langage oral et écrit, hypersensibilité, peut-être même l’autisme ? Au début, cette quantité d’étiquettes nous faisait bien peur ! Notre garçon joyeux, curieux et créatif serait handicapé ? Mais petit à petit, nous avons apprivoisé ses «dys». Après tout, il ne s’agit QUE des étiquettes bien pratiques, qui nous aident à défendre le décalage entre lui et les « autres » devant des attentes inadaptés d’un système scolaire qui laisse souvent trop peu de place à la différence. Les spécialistes nous ont aidé à être moins mécontents de ses progrès lents dans certaines domaines, car il n’y était pour rien. Ils nous ont donné des pistes pour y arriver quand-même, d’une autre manière, selon son propre rythme, suivant un cheminement qui a du sens pour lui. Nous avons appris à nous servir de ses passions pour attaquer des sujets pesants et pour persévérer. Finalement, même Arthur lui-même dit que c’est une chance d’être habitué à dépasser des difficultés et émotions intenses. Ça ne devient pas miraculeusement « agréable », mais il apprend qu’il sait les traverser et qu’après la pluie, le beau temps revient toujours.
Nous avons aussi pris l’habitude de nous intéresser à toutes les façons possibles d’être différent. Nos lectures, documentaires et échanges aident Arthur à mieux se connaitre et à trouver des points forts dans chaque fonctionnement particulier. Car une différence ne peut être handicapante, que si TOI tu la vis comme telle. Si TOI, tu est persuadé, qu’elle fait de toi qui tu es, et que c’est ce qui te rend unique, alors, personne ne peut t’enlever cette joie d’être toi.
Donc, notre Arthur continue à nous saouler avec ses sujets uniques, il pompe notre énergie pour l’orthographe, il nous bombarde de ses éternelles questions existentielles, il nous contredit avec des raisonnements techniques de plus en plus pointus… il galère encore bien souvent et nous avec lui… mais nous sommes heureux de voir naître en lui un futur adulte responsable, conscient, créatif, courageux et … plein de vie.
La semaine dernière, notre fille aînée de 12 ans avait demandé à quelqu’un s’il était «enfant unique», une question anodine sur sa fratrie. Sa petit sœur de 8 ans ne captait pas le sens de cette question, car selon elle «chaque enfant est unique». Et elle a tellement raison ! Nous aimerions que chaque parent puisse voir en son enfant l’être unique et génial qu’il est, et qu’il puisse trouver les moyens pour l’aider à se voir soi-même dans cette lumière.
J’espère qu’en feuilletant ce site web, tu ressentes un petit bout de la joie que nous éprouvons en voyant notre fils s’épanouir dans une domaine où il est à sa place, dans son élément, libre et confiant. À travers ses images, il arrive à toucher les cœurs, à « parler » avec toute la profondeur de ses réflexions. Il vit enfin sa très grande sensibilité comme une force.
Mais ça n’a pas toujours été fluide, loin de là. Bien avant l'âge de l'école, sa différence était déjà visible, mais plutôt “mignonne”. Par exemple ses passions intenses, qui prenaient toute la place. Entre ses 3 et 6 ans, il a appris tous les détails possibles sur la mer, les cétacés et les sous-marins. On n’avait pas le droit de dessiner un requin avec un nombre fautif d’ailerons à la mauvaise place, ou un sous-marin qui en réalité n'existe pas ! Notre petit passionné et perfectionniste. Puis, vers ses 4 ans, s’est rajouté le thème de la mort, la violence, des guerres… qui a tenu jusqu’à ses 12 ans. Pas pour le « pang-pang-je-joue-à-la-guerre », non, rien de cela, mais par un profond questionnement sur la vie et la mort, le comportement (in)humain autour de l’éternelle question «mais comment est-il possible que les humains… ». À 8 ans, il faisait des dessins de batailles sur une dizaine de feuilles A3 assemblées où chaque appareil, avion, personnage et endroit correspondait a une réalité trouvé dans des encyclopédies et chaque détail était techniquement correct. Ensuite, nous sommes passés à étudier ensemble le profil psychologique d’Hitler et les mécanismes de déshumanisation qui ont rendu possible des horreurs inimaginables.
Aujourd’hui c'est un jeune homme, mais les soucis et les insomnies n'ont pas cessé. Il veille souvent la nuit, se souciant pour la planète, la guerre en Ukraine, la sècheresse, les massacres massives des animaux en Afrique… Pas évident de vivre avec une telle machine à réflexions, sans bouton « off ».
À l’école, c’était difficile. On attend des élèves qu’ils s’intéressent un peu à tout, ce qui était infaisable pour Arthur. Il est à fond pour le dessin, les images et la compréhension du monde… mais les mots, ça ne lui parle PAS DU TOUT ! On pourrait penser qu’il est paresseux ou qu’il ne fait pas d’effort, mais non, rien de ça. Son cerveau est conçu différemment. Il a vite eu un grand retard en lecture, écriture et orthographe. Après plus de deux ans de lutte continue, on a sorti Arthur de l’école. Il avait 8 ans. Notre petit garçon curieux aux yeux pétillants était devenu une plante en hibernation. C’était atroce.
À partir de là a commencé notre grande aventure de l’école à la maison pour retrouver sa joie de vivre perdu! Et aussi du sens pour sa vie, la soif d’apprendre, le goût de la créativité, l’envie et le courage d’oser être soi-même. Une recherche éternelle pour l’accompagner à trouver sa place, dans la nature et dans la société aussi.
En chemin, les spécialistes lui ont trouvé plein de « troubles » : dysphasie, dyspraxie, dyslexie, dysgraphie, dysorthographie, trouble de langage oral et écrit, hypersensibilité, peut-être même l’autisme ? Au début, cette quantité d’étiquettes nous faisait bien peur ! Notre garçon joyeux, curieux et créatif serait handicapé ? Mais petit à petit, nous avons apprivoisé ses «dys». Après tout, il ne s’agit QUE des étiquettes bien pratiques, qui nous aident à défendre le décalage entre lui et les « autres » devant des attentes inadaptés d’un système scolaire qui laisse souvent trop peu de place à la différence. Les spécialistes nous ont aidé à être moins mécontents de ses progrès lents dans certaines domaines, car il n’y était pour rien. Ils nous ont donné des pistes pour y arriver quand-même, d’une autre manière, selon son propre rythme, suivant un cheminement qui a du sens pour lui. Nous avons appris à nous servir de ses passions pour attaquer des sujets pesants et pour persévérer. Finalement, même Arthur lui-même dit que c’est une chance d’être habitué à dépasser des difficultés et émotions intenses. Ça ne devient pas miraculeusement « agréable », mais il apprend qu’il sait les traverser et qu’après la pluie, le beau temps revient toujours.
Nous avons aussi pris l’habitude de nous intéresser à toutes les façons possibles d’être différent. Nos lectures, documentaires et échanges aident Arthur à mieux se connaitre et à trouver des points forts dans chaque fonctionnement particulier. Car une différence ne peut être handicapante, que si TOI tu la vis comme telle. Si TOI, tu est persuadé, qu’elle fait de toi qui tu es, et que c’est ce qui te rend unique, alors, personne ne peut t’enlever cette joie d’être toi.
Donc, notre Arthur continue à nous saouler avec ses sujets uniques, il pompe notre énergie pour l’orthographe, il nous bombarde de ses éternelles questions existentielles, il nous contredit avec des raisonnements techniques de plus en plus pointus… il galère encore bien souvent et nous avec lui… mais nous sommes heureux de voir naître en lui un futur adulte responsable, conscient, créatif, courageux et … plein de vie.
La semaine dernière, notre fille aînée de 12 ans avait demandé à quelqu’un s’il était «enfant unique», une question anodine sur sa fratrie. Sa petit sœur de 8 ans ne captait pas le sens de cette question, car selon elle «chaque enfant est unique». Et elle a tellement raison ! Nous aimerions que chaque parent puisse voir en son enfant l’être unique et génial qu’il est, et qu’il puisse trouver les moyens pour l’aider à se voir soi-même dans cette lumière.
* * * * *
Každý člověk je jako list papíru, na který sepisuje příběh svého života. A každý papír má recto… a verso.
Doufám, že při prohlížení těchto stránek pocítíš zlomek štěstí, které prožíváme jako rodiče, když vidíme, jak si náš syn nachází svoji cestu v oblasti, kde je ve svém živlu, svobodný a sebevědomý. Prostřednictvím svých obrázků dokáže ”promlouvat" srdcem a vyjádřovat lépe o čem uvažuje, co má rád, a co ho trápí. Velkou citlivost své povahy tak konečně vnímá i jako svou silnou stránku.
Nemysli si však, že to bylo od počátku tak jednoduché, jak by se mohlo zdát...
Už ve školce bylo znát, že není podobný většině ostatních dětí. To ještě jeho zvláštnost byla "roztomilá". Například jeho intenzivní zájmy, na které se soustředil celou svou maličkou bytostí. Naučil se všechny možné detaily o moři, kytovcích a ponorkách. Nesměli jsme nakreslit žraloka s nesprávným počtem ploutví na špatném místě, nebo ponorku, která neexistuje! Byl to náš malý nadšenec a perfekcionista. Když mu byly čtyři roky, přidalo se téma smrti, násilí a válek..., které ho neopustilo až do svých dvanácti let. Ale jeho zájem se netočil kolem “hraní na válku”, jako kluci jeho věku. Náš malý filozof nás svými otázkami zatahával do hlubokých úvah o životě a smrti a (ne)lidském chování : ”Ale jak je možné, že lidé dělají toto, a nedělají ono…”. Když mu bylo osm let, skládal velekresby z desítky listů A3, na které kreslil bitvy a jiné historické události. Každé vozidlo, letadlo, postava a místo odpovídalo realitě nalezené v encyklopediích a každý detail byl technicky správný. O pár let později jsme spolu studovali Hitlerův psychologický profil a mechanismy odlidštění, které pak umožnily nepředstavitelné hrůzy války.
Dnes už je Arthur mladý muž, ale starosti a špatný spánek ho dosud neopustily. Dělá si starosti o planetu, o válku na Ukrajině, o důsledky globálního oteplování nebo o masovém vraždění zvířat v Africe... Není snadné si odpočinout, když se ti v hlavě motá tolik alarmujících faktů a ten obrovský myšlenkový stroj nemá tlačítko "vypnout".
Školu Arthur prožíval špatně. A to byl přitom ve škole Freinet, která umožňovala jiný způsob a tempo učení podle osobního plánu! I když pro jeho sestřičky to bylo úžasné, na Arthura ani tato škola nefungovala. Ve škole se totiž očekává, že se děti budou zajímat tak trochu o všechno, což pro Arthura bylo naprosto nemožné. Celý jeho svět byl plný kreseb, obrázku a otázek. Učil se tím, že se ptal, uvažoval a diskutoval, a aby všechny ty nové informace pochopil a seřadil, tak kreslil, kreslil a kreslil… ale SLOVA ho vůbec neoSLOVují! Ne, protože by nechtěl, ale jeho mozek prostě funguje jinak. Ve čtení, psaní a pravopisu brzy výrazně zaostával, a to ho deprimovalo tak, že z jeho života se vyprchávat radost. Z našeho živého, zvídavého kluka se pomalu stávala hibernující rostlina. Bylo to strašné...
Po více než dvou letech urputného snažení jsme se společně s paní učitelkou rozhodli, že nejlepší pro Arthura bude zkusit domácí vzdělávání. Bylo mu osm let.
A tak začalo naše velké dobrodružství domácí školy. První měsíce byly nejtěžší : Arthur si potřeboval najít cestu zpět do života. Život, který má smysl a přináši mu radost. Pomalounku jsme nacházeli nápady a nové metody, které mu pomalu začaly navracet chuť tvořit a nakonec i odvahu stát se sám sebou. Teď už věříme, že jako dospělý si najde své místo, a to jak ve "své" milované přírodě, tak ve společnosti.
Odborníci Arthurovi našli mnoho "poruch učení”. Tento výraz doma nidky nepoužíváme, protože z něj je cítit, že by něco bylo špatně, a tomu my nevěříme. Mozek prostě funguje jinak. Sám Arthur si ale přál, abychom o tom napsali, protože by tak rád podal pozitivní zprávu dětem a rodičům, které se trápí podobně jako jsme se trápili dříve my.
Doufám, že jsme správně přeložili odborné názvy : vývojová dysfázie, vývojová porucha koordinace, poruchy ústního a písemného projevu (dyslexie, dysgrafie, dysortografie), hypersenzitiva, zatím ještě nevyloučená lehká forma autismu? Zpočátku nás to množství hrůzných označení děsilo! Že by byl náš veselý, zvídavý a kreativní chlapec postižený? Ale postupně jsme se s jeho jedinečným fungováním zkamarádili. Koneckonců, jsou to jen příhodné nálepky, které nám pomáhají vysvětlit rozdíl mezi ním a "ostatními" dětmi jeho věku. Sníme o škole, která by byla schopna plně přijmout “rozdílnost” každého dítěte a uznat i přednosti jeho jiného fungování. Ne ve formě pomoci, protože nezvládá splnit očekávání, ale jako ocenění toho, že jedinečnost každého z nás přispívá k obohacování naši společnosti.
Odborníci nás také ujišťovali, že nemáme být nešťastní z jeho pomalých jakykových pokroků, protože to není jeho vina. Na psaní nám poradili techniky a pomůcky, které Arthurovi pomáhají si najít svou cestu. Dnes například využívá svého velkého zájmu o fotografování, aby našel motivaci a vytrvalost na psaní textů: například na svůj instagram nemůže přidat novou fotku, aniž by k ní nenapsal text. A potíže se čtením technických textů zmizely od té doby, co čte jeden dokument o fotografování za druhým. I když jsou Arthurovi pokroky občas pomalejší než “norma”, jeho vědomosti a dovednosti jsou solidní a stálé, neboť všechno pro něj musí dohromady do sebe dokonale zapadat a dávat smysl. Nakonec i sám Arthur říká, že je pro něj výhoda do života být zvyklý překonávat překážky a procházet intenzivními emocemi. Nestanou se zázračně "příjemnými”, ale Arthur už ví, že je schopný se přes ně dostat a že po dešti se vždycky vrátí krásné počasí. A že déšť je tolik potřebný!
A tak “náš Artík” dále roste tím svým “otravným” ;-) způsobem : zavaluje nás informacemi o tom, co ve světe nefunguje, čerpá z nás energii na pravopis, bombarduje nás svými věčnými existenciálními otázkami, komplikuje svým perfekciosmem jakékoliv úpravy a přestavb auta, a v mnohém nám odporuje stále pokročilejšími logickými úvahami... Ale v hlouby srdce tomu jsme štastni, že se z něj stává zodpovědný, uvědomělý, tvořivý, odvážný a... živý budoucí dospělý člověk.
Minulý týden jsme se bavili s příteli o dětech, kterým se říká “jedináček”. Arthurova osmiletá sestrička nechápala smysl tohoto výrazu, protože přece “Každé dítě je jedinečné!”. A má pravdu! Ze srdce bychom si přáli, aby každý rodič dokázal vidět v každém svém dítěti tu jedinečnou a skvělou bytost, kterou je, bez srovnáváni s ostatními dětmi. A aby našel způsob, jak mu pomoci, aby se i ono samo vidělo v tomto světle.
Doufám, že při prohlížení těchto stránek pocítíš zlomek štěstí, které prožíváme jako rodiče, když vidíme, jak si náš syn nachází svoji cestu v oblasti, kde je ve svém živlu, svobodný a sebevědomý. Prostřednictvím svých obrázků dokáže ”promlouvat" srdcem a vyjádřovat lépe o čem uvažuje, co má rád, a co ho trápí. Velkou citlivost své povahy tak konečně vnímá i jako svou silnou stránku.
Nemysli si však, že to bylo od počátku tak jednoduché, jak by se mohlo zdát...
Už ve školce bylo znát, že není podobný většině ostatních dětí. To ještě jeho zvláštnost byla "roztomilá". Například jeho intenzivní zájmy, na které se soustředil celou svou maličkou bytostí. Naučil se všechny možné detaily o moři, kytovcích a ponorkách. Nesměli jsme nakreslit žraloka s nesprávným počtem ploutví na špatném místě, nebo ponorku, která neexistuje! Byl to náš malý nadšenec a perfekcionista. Když mu byly čtyři roky, přidalo se téma smrti, násilí a válek..., které ho neopustilo až do svých dvanácti let. Ale jeho zájem se netočil kolem “hraní na válku”, jako kluci jeho věku. Náš malý filozof nás svými otázkami zatahával do hlubokých úvah o životě a smrti a (ne)lidském chování : ”Ale jak je možné, že lidé dělají toto, a nedělají ono…”. Když mu bylo osm let, skládal velekresby z desítky listů A3, na které kreslil bitvy a jiné historické události. Každé vozidlo, letadlo, postava a místo odpovídalo realitě nalezené v encyklopediích a každý detail byl technicky správný. O pár let později jsme spolu studovali Hitlerův psychologický profil a mechanismy odlidštění, které pak umožnily nepředstavitelné hrůzy války.
Dnes už je Arthur mladý muž, ale starosti a špatný spánek ho dosud neopustily. Dělá si starosti o planetu, o válku na Ukrajině, o důsledky globálního oteplování nebo o masovém vraždění zvířat v Africe... Není snadné si odpočinout, když se ti v hlavě motá tolik alarmujících faktů a ten obrovský myšlenkový stroj nemá tlačítko "vypnout".
Školu Arthur prožíval špatně. A to byl přitom ve škole Freinet, která umožňovala jiný způsob a tempo učení podle osobního plánu! I když pro jeho sestřičky to bylo úžasné, na Arthura ani tato škola nefungovala. Ve škole se totiž očekává, že se děti budou zajímat tak trochu o všechno, což pro Arthura bylo naprosto nemožné. Celý jeho svět byl plný kreseb, obrázku a otázek. Učil se tím, že se ptal, uvažoval a diskutoval, a aby všechny ty nové informace pochopil a seřadil, tak kreslil, kreslil a kreslil… ale SLOVA ho vůbec neoSLOVují! Ne, protože by nechtěl, ale jeho mozek prostě funguje jinak. Ve čtení, psaní a pravopisu brzy výrazně zaostával, a to ho deprimovalo tak, že z jeho života se vyprchávat radost. Z našeho živého, zvídavého kluka se pomalu stávala hibernující rostlina. Bylo to strašné...
Po více než dvou letech urputného snažení jsme se společně s paní učitelkou rozhodli, že nejlepší pro Arthura bude zkusit domácí vzdělávání. Bylo mu osm let.
A tak začalo naše velké dobrodružství domácí školy. První měsíce byly nejtěžší : Arthur si potřeboval najít cestu zpět do života. Život, který má smysl a přináši mu radost. Pomalounku jsme nacházeli nápady a nové metody, které mu pomalu začaly navracet chuť tvořit a nakonec i odvahu stát se sám sebou. Teď už věříme, že jako dospělý si najde své místo, a to jak ve "své" milované přírodě, tak ve společnosti.
Odborníci Arthurovi našli mnoho "poruch učení”. Tento výraz doma nidky nepoužíváme, protože z něj je cítit, že by něco bylo špatně, a tomu my nevěříme. Mozek prostě funguje jinak. Sám Arthur si ale přál, abychom o tom napsali, protože by tak rád podal pozitivní zprávu dětem a rodičům, které se trápí podobně jako jsme se trápili dříve my.
Doufám, že jsme správně přeložili odborné názvy : vývojová dysfázie, vývojová porucha koordinace, poruchy ústního a písemného projevu (dyslexie, dysgrafie, dysortografie), hypersenzitiva, zatím ještě nevyloučená lehká forma autismu? Zpočátku nás to množství hrůzných označení děsilo! Že by byl náš veselý, zvídavý a kreativní chlapec postižený? Ale postupně jsme se s jeho jedinečným fungováním zkamarádili. Koneckonců, jsou to jen příhodné nálepky, které nám pomáhají vysvětlit rozdíl mezi ním a "ostatními" dětmi jeho věku. Sníme o škole, která by byla schopna plně přijmout “rozdílnost” každého dítěte a uznat i přednosti jeho jiného fungování. Ne ve formě pomoci, protože nezvládá splnit očekávání, ale jako ocenění toho, že jedinečnost každého z nás přispívá k obohacování naši společnosti.
Odborníci nás také ujišťovali, že nemáme být nešťastní z jeho pomalých jakykových pokroků, protože to není jeho vina. Na psaní nám poradili techniky a pomůcky, které Arthurovi pomáhají si najít svou cestu. Dnes například využívá svého velkého zájmu o fotografování, aby našel motivaci a vytrvalost na psaní textů: například na svůj instagram nemůže přidat novou fotku, aniž by k ní nenapsal text. A potíže se čtením technických textů zmizely od té doby, co čte jeden dokument o fotografování za druhým. I když jsou Arthurovi pokroky občas pomalejší než “norma”, jeho vědomosti a dovednosti jsou solidní a stálé, neboť všechno pro něj musí dohromady do sebe dokonale zapadat a dávat smysl. Nakonec i sám Arthur říká, že je pro něj výhoda do života být zvyklý překonávat překážky a procházet intenzivními emocemi. Nestanou se zázračně "příjemnými”, ale Arthur už ví, že je schopný se přes ně dostat a že po dešti se vždycky vrátí krásné počasí. A že déšť je tolik potřebný!
A tak “náš Artík” dále roste tím svým “otravným” ;-) způsobem : zavaluje nás informacemi o tom, co ve světe nefunguje, čerpá z nás energii na pravopis, bombarduje nás svými věčnými existenciálními otázkami, komplikuje svým perfekciosmem jakékoliv úpravy a přestavb auta, a v mnohém nám odporuje stále pokročilejšími logickými úvahami... Ale v hlouby srdce tomu jsme štastni, že se z něj stává zodpovědný, uvědomělý, tvořivý, odvážný a... živý budoucí dospělý člověk.
Minulý týden jsme se bavili s příteli o dětech, kterým se říká “jedináček”. Arthurova osmiletá sestrička nechápala smysl tohoto výrazu, protože přece “Každé dítě je jedinečné!”. A má pravdu! Ze srdce bychom si přáli, aby každý rodič dokázal vidět v každém svém dítěti tu jedinečnou a skvělou bytost, kterou je, bez srovnáváni s ostatními dětmi. A aby našel způsob, jak mu pomoci, aby se i ono samo vidělo v tomto světle.
